Naprosto jsme splynuli s prostředím. Za chvíli nás tam znal v okolí každý.
Měli jsme svá oblíbená místa. Rušné tržiště v Amlapuře, kde nakoupíte všechno. Ryby, kuře, zeleninu, ovoce...
Pak jsme většinou jezdili do Jasri do Indomaretu. To je taková místní 7eleven. Modernější samoobsluha a její součástí je kavárna. Dali jsme si většinou kafe a matcha eistea a jeli dál.
A tam jsme taky jednou potkali Šárku.
Najednou slyšíme češtinu uprostřed Covidu na poloprázdném Bali.
Šárka žije na Bali s manželem už několik let. Má v malé vesnici nad oceánem krásný domek s úžasným výhledem na hory a oceán.
Už několik let provozuje pro místní děti klub. Takové zájmové kroužky, kterými doplňuje, co nedostanou ve škole. Dnes má kolem 90 dětí a propojuje místní děti s dětmi v Evropě (v Čechách).
Šárka nám ukázala trh v Amlapuře a taky jsme je několikrát navštívili a stali se přátelé.
Šárka napsala 2 skvělé knížky o životě na Bali. První se jmenuje ,,Příběhy ze země, kde gekoni dávají dobrou noc”.
Druhá knížka ,,Příběhy ze země, kde kohouti nikdy nespí”. A to je naprosto přesné :).
Obě knížky jsou ohromně čtivé a vtipné. Šárka psát opravdu umí.
Nakonec jsme Šárku propojili s naší kamarádkou a skvělou herečkou Nelou Boudovou a ta jí namluvila první knížku a udělala z ní audioknihu.
Tak jsme na Bali zapadli do místního rytmu.
Nádherná rána na břehu oceánu, čerstvé ovoce, zelenina, ryby.
A naprostá bezčasovost.
S Terkou jsme občas sedli na motorku a jeli jsme na výlet. Jen tak objevovat okolí. Pozorovat život pod sopkou. Je fascinující sledovat tu krajinu plnou rýžových polí a okolo ty usměvavé a věčně milé Balijce.
Objevili jsme pláž v Candidase. To bylo jen přes jeden malej kopec od nás.
Protože byl Covid a Balijci chtěli mít občas pocit, že vytvářejí bezpečné prostředí, tak zakázali chodit na veřejné pláže. Kdyby náhodou Covid plaval po moři.
Takže jsme našli pláž, která v zásadě patřila rybářům.
A na tu jsme jezdili. A bylo po problému. Někdy tam místní hráli fotbal nebo se koupali. Prostě jsme žili v symbióze.
Občas nám přinesli rybu, kterou právě ulovili, a my měli večeři za pár korun.
Několikrát jsme se domluvili a já jsem s nimi jel i s holkami brzo ráno chytat ryby.
Nikdy jsem to na moři nedělal. Něco málo ryb jsem nachytal u nás na chatě, když jsem byl malej kluk. Ale od té doby jsem se tomu nevěnoval.
Jednoho dne jsem chytil na prut Mahi Mahi. A to byl úlovek. Vůbec jsem nevěřil, že jsem něco tak velkého mohl vůbec chytit na prut.
Je pravda, že jako návnadu jsme měli menší makrelu, takže to žádná malá ryba chtít nemohla, ale když jsme ji vytáhli byl to trochu šok.
Něco jsme dali rybářům a část jsme si nechali na oběd.
Jednou jsme málem vyhořeli.
Pekli jsme nějaké kuře v troubě a najednou jsme viděli, že začala hořet trouba i z druhé strany venku. Problém je, že na Bali vaří z propanbutanových lahví a hadice, které používají, mají dost pochybné uchycení. Plyn začal někde unikat i venku a nakonec to chytlo.
Všichni jsme vyběhli ven z domu, kdyby to explodovalo, a zavolali majitelku.
Ta vzala své dva lidi a snažili se to uhasit. Postříkali to nějakou pěnou z hasicího přístroje a pak se schovávali za zdí zvenku a koukali se dovnitř oknem, jestli je to už v pohodě.
Byl jsem fascinovanej tím, jak vůbec nechápali, že by jim to okno vůbec nepomohlo, kdyby to bouchlo. Ale nedali si to vysvětlit.
Nakonec jsme to uhasili a to je donutilo předělat i hadice na plyn v něco, co bylo více bezpečné.
Další věc, se kterou jsme sváděli občasný boj, byli mravenci.
Na Bali necháte v kuchyni ležet zrnko rýže a je tam okamžitě dálnice mravenců.
Začali jsme dávat naprosto všechno do lednice. Včetně mouky, cukru, ovoce, všechno.
V květnu přišlo trochu deštivé počasí.
V překladu to znamená, že jednou denně zaprší na max 20 min a je po všem.
Majitelka v tu dobu začala nosit mikinu. Bylo na ni zima.
Jednou pršelo 3 dny v kuse. Měli jsme pocit, že je konec. Že už nikdy nepřestane.
Což se samozřejmě nestalo. Za pár dní bylo zase horko a sluníčko.
Večery jsme trávili většinou sezením na terase u oceánu a koukali jsme na hvězdy.
Byl to neskutečný pohled.
Protože má Bali 6 - 7 hodin časový posun, měl jsem asi 2x týdně online Zoom až do 1 do noci.
Když jsem skončil holky už spaly. Sednul jsem si občas sám uprostřed zahrady na židli a koukal na oceán a hvězdy. Fascinovala mě ta obrovská nekonečnost na obou stranách.
Jeden můj známý, který je skvělý psycholog, mi poradil takovou metodu, kde jde o to nevnímat jen věci, které okolo sebe vidíme, ale jejich kvalitu.
Propojit se s kvalitou zahrady, s kvalitou oceánu a podobně. Vnímat to a splynout s tím.
Byl to úžasný pocit. Celé se to stále navyšovalo.
Celé to vytvářelo velmi zajímavý vnitřní stav. Ostrov uprostřed Indonésie, sopka, oceán, Covid a uzávěry po celé planetě a to celé den za dnem na tak krásném místě.
Hodně jsem v tu dobu meditoval a ponořil jsem se do zkoumání frekvencí Reconnective Healing. Začal jsem překládat knížku, která s touto metodou úzce souvisí: ,,Enochovy klíče”.
Do toho jsem chápal, že už hodně věcí nebude stejných. Minimálně online svět začal hodně narůstat.
Chápal jsem, že je třeba tu změnu vidět a rychle se adaptovat.
Pustil jsem se do rekonstrukce našeho podnikání. Vytvořil jsem online platformu pro všechny své online programy za jedno doživotní členství beHuman.cz.
Propojil jsem se s lidmi, kteří dělali online marketing a Linked in.
Začal jsem dělat z Týdenních zamyšlení i podcasty a četl jsem knížky o Youtube a dalších online věcech.
Tato změna se nám vyplatila. Celé naše podnikání několikanásobně za Covidu narostlo, právě díky tomuto klíčovému rozhodnutí.
Byla to vlastně skvělá doba. Mnoho starých dveří se zavíralo a mnoho nových se otevíralo. Jen to bylo potřeba přijmout.
6 hodinový časový posun na Bali mi umožnil žít skvělý osobní i pracovní život.
Ráno vstanete a v Evropě jdou všichni teprve spát.
Celý den jsme měli naprostý klid. Někdy jsem po snídani 2 hoďky pracoval a pak jsme jeli nakoupit. Odpoledne jsme jeli na pláž nebo na výlet po okolí nebo jsme nedělali nic. A teprve kolem 16 hodiny začali lidi mluvit o prvních ranních schůzkách a online sezeních.
Pak jsme si dali večeři, strávili společný večer a tak 2x týdně jsem měl od 11 večer online tréninky. To šly holky spát a mě nevadí být vzhůru do 12 nebo do 1.
Ideální worklife balance, jak říká můj nejstarší syn.
Vymysleli jsme Lazy day.
Každý první den v měsíci jsme si dali den, kdy nesmíte vůbec nic dělat. Ale nic.
Jen relax a užívání si. Žádná práce, žádná škola pro holky, prostě nic.
To byl jeden ze dní, kdy jsem vymyslel náš nový roční program Život za Limity.
Dneska běží už několikátý rok, ale počátek byl právě na Bali.
Vycházel z toho, že se hodně lidí stále ptalo, jaké to je takhle zmizet z běžného každodenního života a žít jinak.
A tak jsem si řekl, že než bych to stále někomu opakoval, tak uděláme program, kde se o tom, co je pro nás ten svět, který bychom opravdu chtěli žít, budeme bavit.
Pro každého je Život za Limity něco jiného. A to je na tom to, co z toho programu dělá tu zajímavou cestu pro nás pro všechny.
Po asi 3 měsících jsem cítil, že potřebujeme občas trochu změnu.
Začali jsme jezdit na výlety po Bali.
Sbalili jsme se a jeli na malou dovolenou z Bali na Bali.
První byl Ubud.
Ubud je krásné místo. Je to legendární díky filmu ,,Jíst, meditovat, milovat”.
Je to takové městečko uprostřed Bali, kde je milion krámků, restaurací, kaváren, umění a hippie komunity.
Znal jsem Ubud a jeho ruch před Covidem.
Když jsme tam přijeli, tak jsme nechápali. Naprosté město duchů.
Velmi zajímavá zkušenost. A ještě jeden zážitek, který nás tam překvapil.
Po několika měsících jsme potkali Starbucks :).
Trocha civilizace a možná i vzpomínka na domov.
Později jsme udělali ještě jeden takový výlet. Našli jsme 5 hvězdičkový hotel v Uluwatu na jihu Bali.
Hotel byl luxusní. Dostali jsme za 2 500 Kč na 2 noci obrovské apartmá hned vedle prezidentského.
Byl to hotel tak pro 300 lidí.
Ale v tu dobu nás tam bylo asi 5. My a další 4 hosti.
Chodili jsme sami do bazénů, sami na tenis, ping pong, do restaurace.
Na jednu stranu to vypadalo až trochu hrozivě. Něco mezi tím, když máte vlastní letní palác, a scéně ze scifi filmu, kde vymřela většina planety.
Vždy jsme byli ale nejraději, když jsme se vrátili zpátky do Matanai.
Na to malé místo u oceánu.
Pokračování v dalším dílu...
Podívejte se i na www.vladimirekart.cz
Chcete dostávat informace o podobných akcích a zajímavých tématech?
Comments